Zelená planeta: Zelený atom

Rozhodl jsem se mírně si vylepšit reputaci zavilého zeleného muže a prezentovat zde můj pohled na atomovou energii.

Neboť nic není větším kamenem úrazu všech zelených snah a nic je neusvědčuje víc z nejednoty jejich deklarovaných cílů a užívaných prostředků. Atom je absolutním zlem a pokud někdo vidí v environmentalismu nové náboženství, pak není těžké uhodnout, co v něm hraje roli ďábla. Jakmile Američané svrhli bomby na japonská města, zvítězila v myšlení některých prostá, přímá a hloupá linka.

Tedy: atomová energetika má nepochybně svá nemalá úskalí. (Ne že byste o těch skutečných někdy od kohokoliv slyšeli.) Těžba jaderného paliva je nákladná - ekonomicky, energeticky i ekologicky. Palivo samotné je vzácné, drahé a bude ho ubývat. Vyjímečně finančně náročná je i výstavba, provoz a sanace elektráren. Vyhořelé palivo - a tady se teprve dostáváme na známější půdu - je vysoce toxické, radioaktivní a lze ho zneužít k výrobě jaderných zbraní. Elektrárny se mohou stát terčem útoku. To všechno jsou legitimní argumenty, které je nutné vzít v úvahu.   

Na druhou stranu není ovšem žádný z těchto problémů absolutně neřešitelný. Z bezpečnostního hlediska elektrárny představují 'tvrdé cíle' konstruované tak, aby odolaly pumovým útokům i pádům letadel a jejich bezpečnostní parametry lze do budoucna ještě navýšit. Vyhořelé palivo se daří už půl století úspěšně skladovat bez jediné nehody nebo úniku. Nové generátory a extraktory, nyní již ve fázi prototypů, ho budou pravděpodobně schopné recyklovat. A pokud toužíte po konečném řešení, pak stačí počkat dalších padesát let, dokud dostatečně nezlevní přeprava materiálu do vesmíru, a vybudovat skladiště na Měsíci (Ještě než to někdo řekne, zjistěte si, jaké je na povrchu Měsíce přirozené radioaktivní pozadí.) Nová technologie bude rovněž schopna rozšířit repertoár štěpitelných prvků a tím zvýšit dostupnost a snížit cenu a hrozbu zneužití. I produkce uranu je dohromady víc než z poloviny ovládána Austrálií a Kanadou, tedy dodavateli s nimiž se nepojí žádná významná strategická rizika.  

Jaderná energie nabízí navíc oproti obnovitelným zdrojům několik výrazných výhod. V prvé řadě má na rozdíl od solárních panelů a větrných turbín stejný energetický profil jako konvenční tepelné elektrárny, tj. je schopna dodávat do sítě konstantní výkon po 24 hodin denně. V jejím případě tedy odpadají problémy se záložními naftovými generátory a přečerpávacími reservoáry, jimiž je nutné jistit produkci závislou na chování počasí. Jaderné elektrárny nevytvářejí žádné splodiny a žádný oxid uhličitý. Zbavily by nás závislosti na dovozu ropy a zemního plynu, který, jak jsme nedávno zjistili, významné strategické riziko představuje. Především má ale atomová energie jako jediná potenciál stát se v podmínkách České republiky alternativou k fosilním palivům. Pokud tedy nemáte v úmyslu pokrýt každý kopec lesem větrných turbín a modlit se za permanentní vichřici.

Za této situace bych čekal, že čeští environmentalisté, pokud jim skutečně záleží na dlouhodobém stavu životního prostředí a pokud se skutečně chtějí zbavit podle všech měřítek zdaleka nejškodlivějšího spalování uhlí, budou atomovou energii agresivně prosazovat, ohánět se jejími plusy a finanční námitky odbývat s tím, že na zdraví a životním prostředí se nedá šetřit. Taky by se čas od času mohli připoutat řetězy k transportům briket nebo vlastními těly bránit dělníkům ve vstupu do hnědouhelných dolů.

Realita je ovšem zcela opačná. Nechci strkat všechny ekologicky se angažující osoby a sdružení do jedné škatulky, ale na mě osobně působí postoj současné české zelené scény dojmem absolutního jednolitého apriorního odmítání. Odmítání podpořeného mimořádně slabou veřejnou argumentací, jejímž jediným účelem je vystrašit co nejvyšší počet lidí. Radioaktivita! zkrátka vytříská víc politického kapitálu než Palivo je vzácné!, ať už je první problém v poměru k tomu druhému sebevíc nepodstatný. Co na tom, že emise z uhelných elektráren obsahují - kromě těžkých kovů a oxidů síry a dusíku - thorium a uran a uvolňují tak do atmosféry o řád vyšší množství záření než atomové elektrárny? Je snad důležité, že veškerá radioaktivita pocházející z havárií atomových elektráren a atmosferických jaderných testů, kterou člověk za život příjme, je rovna jen asi pětině ozáření z běžných rentgenových vyšetření? Nebo že tohle všechno dohromady nepředstavuje ani čtvrtinu účinku přirozeného radioaktivního pozadí?

Počet lidí, kteří zemřeli v důsledku ozáření, jde, pokud samozřejmě nebudeme počítat válečné užití, i při opravdu extrémně nadsazeném odhadu nejvýš do tisíců (Podle statistiky OSN měla černobylská havárie přibližně 300 přímých obětí.) Přes tisíc lidí zemře každý rok jenom na českých silnicích. Je smrt v důsledku dopravní nehody nějakým způsobem méně závažná než smrt v důsledku ozáření? A to počítáme následky běžného fungování silničního provozu ku následkům katastrofálních a velmi vzácných nehod. Za normálních okolností neumírá na následky ozáření nikdo. Další pravděpodobně desetitisíce lidí byly nějakým způsobem zdravotně postiženi, ale kolik lidí onemocní každý rok rakovinou jen kvůli pasivnímu kouření, nezdravé stravě nebo prachovým splodinám? Bojíme se radioaktivity kvůli podvědomému obrazu atomového hřibu nad Hirošimou, přežívajícímu traumatu ze studené války nebo má tahle fóbie nějaký jiný původ?

V každém případě není těžké uhodnout, z jakých příčin se čeští environmentalisté rozhodli vsadit na strach místo na relevantní argumenty. I když mě v tuhle chvíli napadá kromě laciného populismu ještě jeden důvod. Jakmile by se totiž snížili ke skutečné racionální diskuzi a začali probírat fakta místo emocí, mohlo by vyjít najevo, že doopravdy nedokáží nabídnout žádnou alternativu.